Dokáže ČR zajistit finanční udržitelnost vědeckých center?
Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc.,
Ústav molekulární genetiky AV ČR
Udržitelnost nově vybudovaných center nevidím jako žádný velký problém. Pokud bych vzal jako příklad náš BIOCEV: roční celkový rozpočet bude kolem 500 mil. Kč, což je asi tolik jako dva průměrně velké ústavy AV. Zhruba 30–40 % rozpočtu budou představovat příspěvky institucí, které se na projektu podílejí a jejichž pracovníci tam budou pracovat (včetně grantů, které s sebou přinesou). Kolem 10 % přinese smluvní výzkum a výnosy z licencí apod. V prvních pěti letech by polovinu provozních nákladů měly pokrýt prostředky z programu NPU II. Věřím, že budou k dispozici i nějaké další „bruselské“ zdroje. Další prostředky (na obnovu přístrojového vybavení apod.) by měly dodat zřizovatelské instituce (v našem případě AV a UK), pro které bude tento projekt zajisté významnou prioritou. Je jasné, že udržitelnost těchto projektů bude i velkou státní prioritou, protože pokud by se jejich udržitelnost neprokázala, musela by se dotace vracet do Bruselu. Očekávám, že tento finanční tlak může být stimulem k tomu, aby se u nás rušily méně kvalitní instituce a prostředky se přesunovaly k nově vybudovaným excelentním ústavům. To bych viděl jako další velmi důležitý nepřímý pozitivní efekt nově vybudovaných infrastruktur. Nově vybudované struktury zvýší stávající kapacity myslím tak nanejvýš o 20 %, spíše méně (mnoho lidí ze stávajících institucí přejde do těch nových), takže takové zvýšení je jistě financovatelné, zvláště pokud se naše ekonomika opět vzchopí (v což pevně doufám).
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.,
ředitel Psychiatrického centra Praha
Udržitelnost velkých vědeckých projektů, financovaných nyní z programů EU, je u nás vskutku naléhavou otázkou, na kterou se podle mého soudu nedostatečně myslí s tím, že „ono to nějak dopadne“. Nedopadne. Již nyní by všechny zainteresované složky státu, zejména vláda, měly všechna opatření směřovat k tomu, aby honem extrapolovaly do nejbližších 10–15 let náklady na provoz těchto zařízení (každého zvlášť!!) a restrukturovaly financování vědy tak, aby se soustředila právě v těchto zařízeních. Není možné (a ani není v silách této země) mít tyto projekty jaksi „navíc“ ke stále lačnějším tradičním vědeckým institucím. Tyto nové investice musejí část dosavadní vědecké infrastruktury prostě nahradit. Aby se z nich brzy nestala hromada šrotu, musejí mít nevyhnutelně zčásti institucionální financování, které zajistí jejich „bazální metabolismus“, tj. teplo, světlo, vodné, stočné, úklid, údržbu, materiál, platy základního personálu atd., protože tohle prostě nelze pro tak velká zařízení vysoutěžit v grantech. Dalším zdrojem musejí být účelové peníze (granty), ale s vyšším podílem těch zahraničních. Významněji by se také měly na jejich činnosti podílet univerzity, jež budou o participaci na špičkové vědě stát, což by měly, neboť bez toho si lze těžko představit výchovu dalších generací badatelů. Společnost se musí rozhodnout, kolik a jaké vědy zde chce pěstovat, a smířit se s tím, že to bude muset zaplatit. Pokud někdo neví, jak takový systém má vypadat a jaké má mít proporce, pak lze doporučit země, odkud to lze s úspěchem opsat, například Kanadu, ale i Nizozemsko či Finsko nebo Švédsko, kde se věda odehrává v podobných institucích a špičky odtamtud utíkají do Ameriky jen ve velmi omezené míře.
Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.,
předseda VR IGA MZ
Věda a výzkum je pro naši republiku jednou z priorit, investice do této oblasti ukazují na náš vztah ke vzdělanosti, na vztah k mladé generaci. Není prozíravé je snižovat. Mohou se mnohonásobně ekonomicky vrátit. Na vědu a výzkum se však může pochopitelně věnovat částka, která závisí na přínosu naší ekonomiky. Jedna věc je získat evropské miliardy na výstavbu vědeckovýzkumného centra, druhá je střízlivě zvážit zdroje pro program udržitelnosti pro dlouhá následující léta. Vzhledem k tomu, že mám reálnou představu o našich zdrojích jak pro základní, tak i aplikovaný biomedicínský výzkum, souhlasím s názorem, že vedoucí pracovníci mohou mít velké starosti tato vznikající centra dlouhodobě udržet v provozu. Program udržitelnosti budou muset podpořit zahraničními zdroji. Nelze spoléhat na to, že centra udrží z větší části institucionálním příspěvkem. Současný vyvážený poměr mezi institucionálním příspěvkem a účelovou podporou by se narušil. Nicméně ušetřené prostředky získané kontrolou efektivity vynaložených prostředků by mohly pomoci. Nejen těm novým, ale i kvalitním centrům stávajícím.
Prof. MUDr. Roman Prymula, CSc., Ph.D.,
ředitel FN Hradec Králové
Já osobně mám z tohoto přístupu velké obavy, zejména do budoucnosti. V ČR se postavilo či buduje několik biomedicínských center, která mají sloužit ke koncentraci kapacit a zvýšení potenciálu české vědy. Tento postup je principiálně jistě chvályhodný, česká věda potřebuje špičkovou technologickou platformu, aby byla konkurenceschopná. Problémem však je počet center a jejich velikost. Troufám si říci, že už v tuto chvíli, tedy pro již vybudovaná centra, nemáme odpovídající počet vědeckých pracovníků, který by garantoval dlouhodobou udržitelnost tolika parků a center a odpovídající mezinárodně uznatelné výstupy. V dnešní době se v honbě za impaktovanými publikacemi publikuje řada dílčích výsledků a několikaletý složitý výzkum se v této optice nevyplácí. Takto ovšem budeme mít sice dostatek publikací, ale ne ty kvalitní. Podobně to bude i s patenty. Méně je totiž někdy více. Pokud bude stát chtít minimalizovat riziko vrácení dotačních prostředků EU, bude muset provoz center nesystémově dotovat. Paradoxem je, že ani tento přístup nemusí vždy zaručit požadovanou kvalitu a ve svém důsledku může českou vědu i poškodit. O co více prostředků bude do center uměle alokováno, o to méně jich zůstane na regulérní grantové soutěže. A představa, že sem přilákáme významné počty světových vědců, je spíše úsměvná.
Mgr. Jakub Ondroušek,
manažer marketingu a komunikace, CEITEC – Středoevropský technologický institut, Brno
Počítáme nadále s institucionální podporou, jejíž výše se bude odvíjet od kvality vědeckých výsledků. Hlavním zdrojem financování centra CEITEC – Středoevropského technologického institutu v Brně je Evropský fond pro regionální rozvoj, z něhož se čerpá prostřednictvím Operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace (OP VaVpI), prioritní osa č. 1 – Evropská centra excelence, který řídí
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Celkový rozpočet centra je 5,246 miliardy korun, z toho výše příspěvku EU činí 4,459 miliardy korun, příspěvek státního rozpočtu je 786 900 000 Kč. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vyhlásilo na začátku roku Národní program udržitelnosti I (NPU I) pro malá OP VaVpI centra, bude vyhlášen i NPU II pro velké OP VaVpI projekty. Očekáváme, že mezi další zdroje financování CEITEC budou patřit například strukturální fondy, české dotační tituly (TAČR, GAČR), mezinárodní granty (ERC, Horizon 2020, EMBO) a příjmy ze smluvního výzkumu. CEITEC se bude primárně ucházet o mezinárodní granty, jako např. ERC, který letos získal Pavel Plevka z CEITEC jako jediný vědec působící v ČR. ERC granty, udělované Evropskou výzkumnou radou (ERC – Europen Research Council), patří mezi nejprestižnější vědecké granty, které uděluje Evropská výzkumná rada nejtalentovanějším badatelům za návrh inovativního výzkumu. Jsou mj. důležitým měřítkem kvality výzkumných institucí a také kvality výzkumu v jednotlivých zemích. Pro CEITEC je získání tohoto grantu potvrzením, že jsme na dobré cestě a jsme kompetitivní napříč všemi vědeckými instituty.
Mgr. Šárka Urbánková, Ph.D.,
vedoucí oddělení vztahů s veřejností a komunikace, Mezinárodní centrum klinického výzkumu Brno (ICRC)
Udržitelnost těchto center by měla být založena především na jejich vlastních úspěších a tím konkurenceschopnosti, na tom, jak pružná a kvalitní bude spolupráce s aplikační sférou. To je ta ideální představa. Na druhou stranu, bez spolupráce se státní sférou to nebude zcela možné. Česká republika si toho byla vědoma při zpracování koncepce rozvoje výzkumu a počítala s nárůstem financování v projektech budovaných v letech 2007–2015. Při tvorbě OP VaVpI se zavázala Evropské komisi k financování udržitelnosti vybudovaných VaV center z 1. a 2. osy OP VaVpI po dobu pěti let od skončení projektu, tedy do roku 2020, a to ve výši 2,5 mld. Kč, což odpovídá až 50 % provozních nákladů a nákladů na obnovu těchto zařízení. Jaká bude skutečnost, lze dnes jen těžko předjímat.
Zdroj: Medical Tribune